Jdi na obsah Jdi na menu
 


 Král Artuš jako historicky doložená postava
 
 Ačkoliv je Artuš velice známá postava z historických románů, ještě nedávno se vědci přeli, jestli tento muž skutečně existoval, nebo je to jen postava z velšských legend. Nyní se vychází z toho, že Artuš skutečně žil, i když ne všichni zastávají tento názor. Pochyby vyvolává i ne úplná shoda dat, podle kterých by Artuš musel válčit téměř sedmdesát let.
 Existují vlastně dva Artušové. Jednoho známe z legend a příběhů jako statečného rytíře v brnění sedícího u Kulatého stolu, spravedlivého vládce obklopeného věrnými druhy a krásnými ženami. A ten druhý je mladý, na tu dobu velmi dobrý diplomat, skvělý stratég a válečník. Dokonce se vyskytují i domněnky, že ani nemusel být urozeného původu, což mu dovolovalo vyhnout se třenicím mezi šlechtickými rody. Velel velké a vysoce pohyblivé armádě jezdectva a pěšáků, která byla proti saským hordám vysoce disciplinovaná.
 
 Geoffrey z Monmouthu, velšský mnich původem z Bretaně, o této situaci píše: "Po smrti Uthera Pendragona se náčelníci shromáždili ve městě Silcester a prosili arcibiskupa Dubricia, aby Artuše korunoval na britského krále. Ten svolal biskupy a po dlouhé poradě se rozhodli pro dobro země žádosti vyhovět. Sasové se dozvěděli o Utherově smrti, spojili se s německými Sasy a zvolili si za krále Conquista, společně pak táhli proti Britům." Artuš byl v té době chlapec ani ne patnáctiletý, ale byl charakterní a dokázal vést armádu.
 Roku 1139 Geoffrey z Monmouthu dokončil svou knihu o historii Británie nazvanou "Historia regum Brittaniae", která, ač popisuje dějiny celé Británie, pojednává hlavně o Artušovi. Touto cestou se taky s Artušem seznámila širší veřejnost té doby. Geoffrey z Monmouthu byl legendou o Artušovi nadšený, takže jeho dílo o tomto králi je přehnanou pohádkou, která měla veřejnost spíše pobavit, než nastínit skutečná fakta.
 Do původní legendy se postupem času dostávaly další prvky. Francouzský básník Cretien de Troi píšící třicet let po Geoffreyovi z Monmouthu přidal důležité části o Svatém Grálu, domyslel některé rytíře Artušova dvora a je autorem názvu Camelot. Tento název vznikl pravděpodobně z římského pojmenování pro Colchester - Camulodunum.
 Robert de Boron, píšící okolo roku 1200, zavedl do příběhu pojetí meče zabodnutého do kamene. Ale i další autoři doplňovali toto dílo, které zaznamenalo svůj vrchol v díle Sira Thomase Malloryho "Le Morte d´Arthur" neboli Artušova smrt a v modernějších Tennysonových "Královských idylách".
 Všechna tato díla vyprávějí o zromantizovaném legendárním Artušovi obklopeném mnoha postavami, které pocházejí z různých pověstí. Jména jako Guinevera, Kay a Bedwyr najdeme ve starých velšských legendách, starších než vyprávění Geoffreye z Monmouthu, v nich však není ani zmínka o Lancelotovi, jehož postava byla přidána až ve 12. století nebo později ve francouzském podání této legendy, stejně jako Paní z jezera. Naproti tomu však pojetí meče v kameni se objevuje ve starobylé pověsti, jejíž variace můžeme najít i v pověstech jiných kultur. Kulatý stůl a vynechané místo u něj má také velmi starý původ a pověst o Artušově zrození vznikla dávno před dílem Geoffreye z Monmouthu.
 Dříve než Geoffrey z Monmouthu obeznámil s Artušem širokou veřejnost, legendy o velkém králi se předávaly ústně při sešlostech u rodinného krbu těm, v kterých ještě vřela keltská krev. Geoffrey z Monmouthu popsal Artuše jako bojovníka v kožené zbroji a zlaté přilbě s drakem, nosil kulatý štít Craidwen s obrazem Panny Marie a Excalibur, meč ukovaný na ostrově Avalonu.
 Nejranější letmá zmínka o Artušovi je však v Aneirinově básni "I Gorodim" ze 6.století vypravující o králi Minotovi a velké bitvě, je psaná starou velštinou a praví se v ní: "…krmil černé krkavce na hradbách pevnosti, ačkoliv nebyl Artuš". Tato slova napsaná jednu až dvě generace po Artušově smrti jsou o muži, který byl v boji velmi statečný a těly svých nepřátel krmil krkavce, přesto ho Aneirin nepovažuje za tak statečného jako Artuše.
 V 6.století, roku 540 a tedy dříve než "I Gorodim", vzniklo dílo mnicha Gildase "Zkáza Británie", je to kritika vládců a bezbožnosti šlechty a duchovenstva, ovšem není zde žádná zmínka o Artušovi., což někdo považuje za důkaz, že Artuš je vymyšlený. Ovšem Gildas nepsal ani o historicky ověřeném faktu, že Anglosasové zabrali území jižní a východní Británie. Zmínil se pouze o politickém napětí, jinak je ovšem jeho dílo velmi podrobné.
 
 První dokument o Artušovi byl shromážděn z různých podkladů velšským mnichem v Bangolu v jižním Walesu, který byl znám pod jménem Nennius. Roku 829 napsal Nennius "Historii
 Britů", v níž chronologicky uspořádal nalezené podklady, alespoň tak, jak si myslel, že se vše odehrálo. Právě v této době, tedy v 9.století, se stal Artuš národním hrdinou a to hlavně v Nenniově rodném Walesu.
 Něco naznačuje, že Artuš a Ambrosius uváděný Gildasem byli jeden a ten samý, Geoffrey z Monmouthu podle toho mezi nimi utvořil krevní pouto, Artuš byl podle něj synem Uthera Pendragona, Ambrosiova bratra. Toto spojení je však bez historických důkazů, a tak zjistit, kdo byli skuteční Artušovi rodiče, je nemožné. Je ovšem zajímavé, že Gildas o Ambrosiovi Aurelianovi píše tam, kde zmínka o Artušovi chybí, oba například bojovali proti Germánům. Podle tohoto musel Artuš pocházet z dobře postavené anglické rodiny s vlivem římských zvyků.
 Počátkem 6.století tedy Artuš zastavil postup Sasů ve dvanácti bitvách. Velel vysoce mobilní armádě složené hlavně z jezdectva, lehké rychlé jízdy. Tuto tradici jezdectva zdědil po Římanech a využil toho, že Keltové byli skvělí cvičitelé koní. Proti tomu Sasové bojovali nedisciplinovaně a bez koní, pouze jako pěšáci, a to až do bitvy u Hastings roku 1066. V boji byli motivováni vidinou odměny a válčení samotné je bavilo, i když měli celkově horší vybavení.
 Artušovi muži byli oblečeni do kroužkového, koženého nebo šupinového brnění, měli štíty a bojovali dlouhými meči a kopím. Více se však bojovalo kopími, protože meče byly velmi drahé, takže si je mohla dovolit jen vysoká šlechta nebo se daly získat v boji. Co se týče dalších částí zbroje jako například přilby, tak ta byla ojedinělá i mezi šlechtici, protože i ona byla velice nákladná. Podle tradice se se vším svým válečným vybavením nechávali pohřbívat.
 Artuš je nazýván "dux bellorum", což znamená vůdce bitev. Byl velký stratég, takže třeba roku 516-518 porazil Sasy z Kentského království v bitvě u Beidonu, i když měl početní nevýhodu, zvítězil využitím kopcovitého terénu. Vybojoval mnoho bitev a v poslední z nich, která se měla konat roku 539 u Camlanu, podle Nennia, Artuš s Mordredem padl.
 Na jeho hrobce prý však stojí psáno: " Zde leží Artuš, král minulý a budoucí." Prý si ho Bůh vzal někam, odkud se Artuš jednoho dne vrátí.
 
 
 
 Artuš a Merlin tak, jak je známe z legend
 
 Celý příběh začíná v 5. století v Británii za vlády tyranského krále Vortigerna. Násilím se zmocnil vlády a vyhnal právoplatné následníky trůnu bratry Ambrosia Aureliana a Uthera ze země. Vládce však byl slabý a království se začínalo rozpadat. Situaci vyřešil pozváním saských vojsk pod vedením bratrů Hengista a Horsy, kteří mu měli pomoci potlačit nepokoje a udržet hranice království.
 Sasové pomohli Vortigernovi nejen s nepřáteli, ale i s královskými povinnostmi. Jejich síla narůstala a král se začal obávat o svůj život. Na radu svých kouzelníků utekl do Walesu, kde si chtěl v horách na Dinas Emrys postavit nedobytnou pevnost. Začala stavba věže.
 Veškeré zdi, které byly přes den postaveny, však v noci vždy zmizely nebo bylo vše nalezeno v troskách. Král postavil stráže, ale ty nic nezpozorovaly a ráno mohli opět začít se stavbou od základů. Vortigern tedy opět povolal své kouzelníky a požádal je o radu. Ti došli k závěru, že základy věže udrží pohromadě jedině krev muže, který neměl smrtelného otce. Vojáci vyslaní králem prohledávali království až přišli do města Caer Myrddin (Caerfyrddin, v překladu Merlinovo město, dnešní Carmarthen), už téměř bez naděje na úspěch procházeli ulicemi. Najednou uslyšeli hádku dvou chlapců, ze které vyrozuměli, že jeden z nich nemá žádného otce. Vojáci se zaradovali a vyhledali matku chlapce, princeznu Dyfedu, která žila v klášteře. Ta jim potvrdila, že její syn nepochází ze spojení se žádným mužem. A tak byl sedmiletý chlapec Merlin předveden před krále Vortigerna.
 Jeho kouzelníkům se Merlin vysmál a odhalil pravou příčinu hroucení věže. Hluboko pod základy stavby leželi dva spící draci, jeden červený a druhý bílý. Když byli vykopáni, probudili denním světlem a pustili se do boje. Červený drak symbolizoval lid Británie a bílý zastupoval Vortigerna a nepřátele Sasy a Pikty. Červený drak porazil v boji bílého a na svá zranění také zemřel. Merlin z jejich zápasu vyčetl budoucí osud Vortigerna i celého světa. Podle Merlinova proroctví ještě téhož dne přistál u anglických břehů Ambrosius Aurelianus a zaútočil na královské pevnosti. Sám Vortigern byl v jedné z pevností při dobývání zaživa upálen.
 
 Ambrosiovi se podařilo vyhnat saská vojska a stal se novým právoplatným Nejvyšším králem. Začala obnova země po dlouhých letech zmatků a bojů. Na paměť svého vítězství chtěl Ambrosius postavit velkolepý památník, který by přečkal věky a navždy připomínal jeho triumf. Požádal tedy Merlina a ten se hned pustil do práce. Spolu s královým bratrem Utherem odjel do Irska, kde stál na hoře Killaraus mohutný kruh vysokých kamenů. Merlinovi se podařilo kameny pozvednout a přenést přes moře
 do Británie. Znovu je postavil na pláni nedaleko dnešního města Salisbury. Ambrosius Aurelianus však zemřel před dokončením stavby a byl Merlinem pochován právě pod nový Tanec obrů neboli dnešní Stonehenge.
 V okamžiku jeho smrti se na obloze objevila zářící hvězda s mohutným ohonem ve tvaru draka. Nový král Uther byl podle toho nazván Pendragon, což znamená dračí hlava. Sasové využili nezkušenosti nového krále a znovu zaútočili. Utherovi se je podařilo porazit a na oslavu vítězství a své korunovace uspořádal hostinu pro všechny velmože své říše. Na slavnost byl samozřejmě pozván i králův věrný spojenec vévoda Gorlois z Cornwallu, který přijel se svou manželkou Ygernou (Igrain), údajně nejkrásnější ženou Británie. Král se do ní okamžitě zamiloval a prokazoval jí různé pozornosti. To neušlo jejímu manželovi, takže ihned po hostině odjeli, aniž by požádali krále o propuštění. Když druhý den Uther zpozoroval zmizení milované ženy, poslal za Gorloisem posly, aby se okamžitě vrátil. Vévoda odmítl a králi nezbylo nic jiného, než proti němu zahájit válku.
 Gorlois zanechal manželku na svém nedobytném hradu Tintagel a sám odjel na jiný hrad Dimilioc, kde se chystal na bitvu. Král Uther Pendragon pevnost oblehl, ale samou touhou po Ygerně se ani nedokázal účastnit bojů. Jeho rytíř Ulfin mu navrhl, aby vyhledal kouzelníka Merlina, ten určitě situaci vyřeší. Merlin uzavřel s králem dohodu - umožní mu strávit jednu noc s Ygernou a král mu za to dá do výchovy chlapce, který bude té noci počat. Král okamžitě souhlasil a ještě té noci byl proveden jejich plán.
 Merlin dal králi podobu Gorloise a společně s Ulfinem se také proměnili ve vévodovy rytíře. Všichni tři dojeli na mořské pobřeží, kde stál vysoko na skále hrad Tintagel. Moře ho obklopovalo po všech stranách a jediný přístup byl po úzké pěšině, kterou by ubránili tři muži proti celé armádě. Král Uther se ani nezastavil a ihned vjel do hradu. Byl bez obav vpuštěn. Té noci byl počat budoucí král Artuš.
 Vše by proběhlo bez problémů, kdyby vévoda Gorlois na Dimiliocu nezpozoroval nepřítomnost krále a nerozhodl se zaútočit. V boji byl však zabit a několik jeho vojáků okamžitě vyrazilo oznámit smutnou zprávu manželce. Jaké bylo jejich překvapení, když našli na Tintagelu svého pána zdravého po boku Ygerny. Vévoda se jejich zprávě vysmál a rychle odjel z hradu, aby se za chvíli vrátil ve své skutečné podobě jako král a vítěz.
 
 Byl uzavřen mír a na jeho upevnění se Uther Pendragon oženil s Ygernou. Když se jejich společné dítě narodilo, bylo ihned odevzdáno Merlinovi. Ten je předal vévodovi Ectorovi z Divokého lesa, jehož manželka vychovávala malého Artuše společně s vlastním synem Kayem. Nikdo nevěděl o jeho skutečném původu a tak byl opatrován Merlinem mimo dosah intrik královského dvora.
 Uther Pendragon však po čase zemřel a nezanechal po sobě žádného legitimního a uznaného mužského dědice. Mnoho mužů se svévolně prohlásilo za krále a pracně udržená říše se začala rozpadat. Merlin musel zakročit. Na Vánoce svolal všechny rytíře do Londýna na turnaj, kde měl být odhalen pravý král. Ráno se na náměstí objevil kámen s kovadlinou. V kovadlině byl zaražen meč a u něj nápis : "Kdo z tohoto kamene a kovadliny meč vytáhne, bude králem Anglie podle práva i rodem." Mnozí se o získání meče pokoušeli, ale nikomu se to nepodařilo.
 
 Na turnaj se přijel podívat i vévoda Ector se svým synem Kayem a chráněncem Artušem. Kay se chtěl zúčastnit klání, ale nechal doma svůj meč. Poslal tedy Artuše zpět, aby mu ho přinesl. Artuš si vzpomněl na meč v kameni. Došel na náměstí, hladce ho vytáhl a donesl nevlastnímu bratrovi. Kay se podivil a všichni se ke kameni vrátili. Artuš ho na Ectorovu žádost znovu zarazil do kamene,ale nikdo ho opět nedokázal vytáhnout. Jedinému Artušovi se to podařilo a když ještě přišel Merlin a prozradil všem tajemství jeho původu, nezbylo jim nic jiného, než uznat ho za svého právoplatného krále.
 Artuš se ujal vlády po svém otci a pod svou vládou sjednotil Anglii, Skotsko i Wales. S Merlinovou pomocí a radou vybojoval mnoho bitev a přemohl mnoho nepřátel. Největší vítěznou bitvu však vybojoval proti Sasům na Mons Badonicus, čímž odrazil jejich útoky na velmi dlouhou dobu a své zemi zajistil mír, který nepoznala po stovky let.
 V jednom ze soubojů se Artušovi zlomil jeho meč vytažený z kamene. Merlin ho tedy zavedl k jezeru v jehož středu čněla z vody paže držící nádhernou zbraň. Artuš po ní okamžitě zatoužil. Najednou se objevila krásná dívka, Dáma z jezera a majitelka meče. Král ji o něj požádal a ona mu ho darovala. Meč se jmenoval Excalibur a Artuš ho nosil až do své poslední bitvy, kdy byl vhozen zpět původní majitelce do jezera.
 Na začátku Artušovy vlády naléhalo mnoho rytířů na krále, aby se oženil. Nechtěli zažít další spory o dědictví trůnu a tudíž si přáli co nejdříve mužského dědice. Artuš už sice dítě měl, ale utajované. Zplodil ho se svou nevlastní sestrou Morgause v době, kdy ještě nevěděl o svém původu. Tento syn Mordred měl podle Merlina způsobit Artušovu smrt, ale přesto ho nechal naživu. Později se Mordred stal plnoprávným královským rytířem. To však nemohlo vyřešit problém manželství.
 
 Artuš se rozhodl pro Gueneveru, dceru krále Leodegranse, i přesto, že ho před ní Merlin varoval. Na jeho radu tentokrát nedbal a slavila se svatba. Jako svatební dar dostal od otce nevěsty Kulatý stůl. Merlin ho vytvořil pro Uthera Pendragona a ten ho daroval Leodegransovi. Mohlo okolo něj sedět 150 rytířů (údaje o počtu se liší), kteří si u něj byli navzájem rovni. Nikdo nemohl říci, že sedí na přednostním místě. Merlin sezval nejlepší rytíře z celého království a jejich jména se objevila napsaná zlatými písmeny na stolcích okolo něj. Kulatý stůl se stal symbolem Artušova dvora a od něj rozhodoval král všechny záležitosti království. Mladý vládce se rozhodl postavit i nové sídlo. Hrad dostal jméno Camelot. Na něj byl převezen i Kulatý stůl a hrad se tak stal stálým sídlem celého dvora, odkud podnikali rytíři své výpravy.
 Se svými rytíři prožil král mnohá dobrodružství. Jednoho dne přivedl král Pellinore na Artušův dvůr jezerní pannu Vivianu (také Nimue). Stalo se něco, co nikdo neočekával - Merlin se do ní bláznivě zamiloval. Oba byli neustále spolu a on ji naučil všechna svá kouzla. Tušil svůj blížící se konec a proto svěřil Artušovi mnohá tajemství budoucnosti. Do té doby se král vždy řídil kouzelníkovými radami, ale od té chvíle se bez nich musel obejít. Merlin věděl, že bude pohřben zaživa, ale přes všechnu svou moc tomu nemohl nijak zabránit. S vílou Vivianou cestoval po světě a ona ho donutila přísahat, že svá kouzla nikdy nepoužije proti ní. Nakonec se vrátili zpět do Anglie. Merlin jí chtěl ukázat mocné kouzlo skryté pod kamenem. Když pod něj vešel, uvěznila ho tam Viviana svými kouzly. Podle jiné verze okolo něj postavila Skleněnou věž nebo ho učinila neviditelným pro všechny kromě ní. Možná už s
 e chtěla zbavit starého nebezpečného kouzelníka, možná ho chtěla mít navždy jen pro sebe. Merlin zůstal pohřben zaživa. Později se vrátil mezi živé. Po Artušově poslední bitvě proti synovci a zároveň synovi Mordredovi u Camlannu ho společně se třemi královnami provázel na ostrov mrtvých Avalon. Na něm se měl Artuš uzdravit ze svých smrtelných zranění a vrátit se do své země, až jí bude nejhůř.
 Původ legendy o Merlinovi a Artušovi
 KELTSKÁ MYTOLOGIE
 
 Jeden z nejvýznamnějších zdrojů artušovských příběhů je keltská mytologie. Sami Keltové jsou jedním ze záhadných národů, protože po sobě nezanechali žádné písemné památky. Keltské národy však přežily v některých částech Britských ostrovů a smísily se s ostatním obyvatelstvem. Díky tomu přežily i některé jejich legendy ústním tradováním. Tyto keltské mýty jsou plné silných válečníků, mocných králů a jejich hrdinských činů. Některé však byly zapomenuty, nebo se staly součástí jiných příběhů. Právě mýty o králi Artušovi jsou toho vcelku jasným příkladem.
 Téměř každé místo v artušovských pověstech, kde se objevují nějaká kouzla a magie mezi dvorskými romancemi o statečných rytířích, má svůj původ u Keltů. Tak i postava kouzelníka Merlina má svůj původ v osobách druidů. Keltští druidové byli pravděpodobně kněžími, soudci, kouzelníky a královskými poradci. Zvláště poslední dvě úlohy přesně odpovídají Merlinově činnosti v celé legendě. Původně měl asi tyto vlastnosti waleský prorok Myrddin, ze kterého se přenesly na Merlina. Mnozí badatelé se na základě toho domnívají, že Merlin byl skutečnou osobou - jedním z posledních druidů. I jeho postava podlehla christianizaci a původní keltský druid se stal prorokem svatého Grálu a pomáhal při hledání této křesťanské relikvie.
 
 Také tato nejznámější historie artušovského cyklu, hledání svatého Grálu, vypadá na první pohled jako čistě křesťanský prvek. Ovšem už v waleské skladbě Preiddeu Annwfn se král Artuš se svými bojovníky vydává do Jiného světa, aby získal kotel, ve kterém byla všechna moudrost světa. Na této výpravě zahynula většina rytířů a jen sedm se jich vrátilo zpět na svět. Objevuje se zde i předobraz hledače grálu rytíře Percevala - Peredur. Je snadné si představit, že se původní keltský kotel přeměnil na křesťanský Grál.
 Také Artušův meč a zvláště jeho konec je původně keltským prvkem. Excalibur byl před Artušovou smrtí hozen do jezera a tím navrácen jeho původní majitelce Paní z jezera. Tyto oběti bohům přírody byly součástí keltských pohřebních obřadů.
 
 
 
 
 
 Původ legendy o Merlinovi a Artušovi
 HISTORICKÉ POZADÍ
 
 Merlin a král Artuš jsou samozřejmě legendární postavy. Jejich příběhy byly vyprávěny po mnohá staletí. Na počátku možná stál nějaký statečný bojovník, ale čas a lidé z něj udělali Nejvyššího krále Británie opředeného kouzly. Stejně tak Merlin byl možná původně jedním z posledních druidů, ale v podání lidí skončil jako veliký prorok a kouzelník. Na původní historickou skutečnost se nabalily další a další příběhy a dnes už je téměř nemožné zjistit, z čeho vznikly.
 Před vynálezem knihtisku se příběhy předávaly především ústní formou, jejich povídáním se živili profesionální vypravěči. Ti samozřejmě neměli ambice být seriózními historiky, udržet skutečnost v její původní podobě. Ke každému úspěšnému příběhu se tudíž neustálým opakováním a pro zvýšení zajímavosti přidávaly další epizody a prvotní jednoduchý příběh se neustále vytrácel. Původní historie přestávala být historií a stávala se legendou. Je však také za legendou o Artušovi a Merlinovi nějaká historie?
 
 Británie byla až do roku 409 součástí Římské říše. O dalším dění máme velmi málo informací. Vlády nad zemí se pravděpodobně zmocnili místní králové, kteří se však nedokázali ubránit invazi Skotů a Piktů. Okolo roku 425 se stává Nejvyšším králem Vortigern. O čtyři roky později navštěvuje Británii sv. Germanus, v té době jí vládne právě Voritgern, to je jeden z mála opravdu historických momentů. Další informace jsou už opět sporné.
 Země byla nadále sužována invazemi jiných národů a sama se nedokázala ubránit. Okolo roku 450 tedy povolal Vortigern na pomoc Sasy pod vedením dvou bratrů - Hengista a Horsy. Tyto kmeny se usadily na jihu Anglie v Ceintu (Kent). O pět let později se však bratři proti Vortigernovi vzbouřili. Až do této chvíle historie souhlasí s údaji, které uvádějí doboví kronikáři. Následovalo období bojů, žádná strana nedokázala zvítězit. Někde v této době se pravděpodobně objevil vojevůdce Ambrosius Aurelianus, který začal vítězit. Vše vyvrcholilo okolo roku 500 bitvou na Mons Badonicus. V této bitvě jednoznačně zvítězili Britové a nejméně na dalších padesát let zavládl mír. Po této době přešla země znovu do zmatků a bojů. Nemáme věrohodné zprávy o tom, kdo vedl britská vojska v této bitvě a právě na tomto nedostatku informací vyrostla legenda o Artušovi a následně i Merlinovi.
 Pro lid musela být tato bitva jistě velice důležitou událostí. Po mnoha letech zdlouhavých bitek a bojů proti nepřátelům se podařilo zvítězit a nastalo relativně dlouhé období klidu. Po tak významném vítězství se určitě každý vojevůdce stal národním hrdinou, objektem vyprávění. Tak i Artuš byl možná vojevůdcem v této bitvě. Nejstarší kroniky se o žádném králi toho jména nezmiňují, takže pokud chceme věřit, že byl Artuš historickou osobou, zbývá jediná pravděpodobná možnost - Artuš byl vojákem. Někteří historikové se přiklánějí k názoru, že bitvu vedl Ambrosius Aurelianus a Artuš byl pouze jedním z vojevůdců. Pokud se Artuš v boji nějak vyznamenal, mohl se stát známým a během několika generací mu mohlo být přičteno vítězství celé bitvy a později už se mohl stát v myslích lidí králem.
 
 Podobný vývoj jako Artuš mohl prodělat i Merlin. Zde však převládá názor, že jeho postava vznikla spojením několika jiných osob a tím se stává mnohem složitější. Už Geoffrey z Monmouthu ukazuje dva různé Merliny. Pokud by u něj mělo jít o jednu osobu, musela by žít téměř 150 let, od vlády Vortigerna až do doby po bitvě u Arfderyddu; viz.Myrddin Wyllt. O díle Vita Merlini, viz.Geoffrey z Monmouthu, se proto často soudí, že popisuje jinou osobu, shodující se s předchozím Merlinem jen jménem. Jeho sestra Ganieda se změnila na vílu Nimue a jejich observatoř na skleněnou věž a tím vznikla pozdější verze legendy.
 Příběh o prorokovi žijícím v lesích není spojován jen s Merlinem. Přisuzuje se také waleskému proroku Myrddinovi, dozvídáme se ho z jeho básní. Podle nich se však účastnil bitvy u Arfderyddu na opačné straně než Geoffreyho Merlin. Stejný příběh náleží i Lailokenovi. Jméno Lailoken znamená walesky dvojče. Podle Geoffreyho z Monmouthu byli Merlin a Ganieda dvojčata, proto se někteří badatelé domnívají, že Lailoken byla jen Myrddinova přezdívka. Zůstává však otázka, zda nějaký Myrddin vůbec existoval.
 Častou námitkou je také, že jméno Myrddin vzniklo z názvu města Caer Myrddin (Merlinovo město, v římských záznamech Moridunum). Legenda o Lailokenovi vznikla původně ve Skotsku, odkud se dostala až Walesu. Tam ji údajně použili lidé jako vysvětlení původu názvu svého města - hlavní postavou udělali Myrddina a celé dějiště příběhu přesunuli do svého okolí. Potom se historka dostala k Geoffreymu z Monmouthu, který ji použil a rozvedl ve svém díle.
 Také první Merlin, popisovaný Geoffreym z Monmouthu, není původní. Příběh, v němž je Merlin předveden před Vortigerna, aby objasnil hroucení věže, se objevuje už o 300 let dříve v Nenniově kronice. Zde však vystupuje chlapec Ambrosius neboli Emrys. Geoffrey tento příběh použil, jen změnil jméno hlavního aktéra. Ke změně ho pravděpodobně vedlo stejné jméno další postavy - vojevůdce a krále Ambrosia Aureliana. Aby se oba lidé nepletli, dal prorokovi jméno z místní pověsti o jiném prorokovi Myrddinovi. Tak došlo ke spojení obou příběhů a Merlin byl na světě, lhostejno jak se původně jmenoval.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář